Jdu do práce, navštívím babču, a večer už jsem součástí recitálu Ivana Hajniše. Chce to spoustu soustředění na přítomný okamžik, ale nepřeji si to nakonec celý život tak?

Ivanovi je 75, chci to s ním oslavit. Mám ho vlastně ráda, uvědomuji si dojatě, když se objímáme. Přeji mu vše nejlepší, a vyjadřuji úlevu nad svou schopností být přítomna.

Ivan, to je spousta řečí, které musím vždycky pracně prodýchat, a pustit z hlavy, abych k němu mohla mít kladný vztah. To, že si ho vážím. Na tom se nezměnilo nic. Rozporuplný pocit mám i z jeho psaní, ale tentokrát zvolil tak krásně vtipnou ukázku, a přečetl ji s takovým citem a humorem, že jsem slzela smíchy. Ani hudba The Primitives Group mi pro dnešní dobu nepřipadala dvakrát přínosná, protože není původní. Ale jak jsem tak sama v klidu seděla a poslouchala sóla Ivana, vyrostl v mém němém úžasu přede mnou dobrý hudebník, který rozhodně má co předávat. A když ho doplnili i ostatní Primitives, cítila jsem najednou totéž i z nich.

Byl to pro mě opravdu přínosný večer, plný překvapivé pokory, a opravdického talentu.