Uvolnil se nám pokoj na bytě. Sotva jsme tu informaci poslaly do světa, už jsme měly holčinu na prohlídku. Šla jsem pro ni před dům a zjistila, že holčina je tak o dvacet let starší, než na profilovce. Příliš to nevylepšila ani svým mladistvým duchem, ve kterém se neslo její motto, čím víc infantilní růžové, tím lépe. Baleríny, kalhoty, tričko, kabelka, zkrátka všechno. Ale říkala jsem si, kdo ví, jak dopadnu na cestě k padesátce já, pokud bude fajn, vzal to čert.

A fajn ona tedy byla. Krásný byt s nádherným výhledem. Nezájem. Ale kreativita sama. Přimontovat roletky na police knihovny, která se celým pokojem táhne. A samozřejmě paravánek. Abychom na sebe po ránu neskákaly v pyžamech. Ujistily jsme ji s Mílou, že tu po sobě běžně v pyžamech skáčeme, protože jsme tu jen my, a jsme tu doma, chceme se tu cítit příjemně. Ale jako nic, co jsme řekly, nepadlo ani toto na úrodnou půdu. Dlužno dodat, že to bylo vzájemné.

Paní se začala dožadovat smlouvy, kterou já jsem nikdy za ta léta neviděla, a Míla ji měla založenou. Když paní zjistila, že je napsaná jen na člověka, který si byt pronajímá, začala se dožadovat další smlouvy přímo s námi, poučovat nás, že to se v dnešní době prostě musí. I bratr jí to říkal. Vůbec jí toho říkal na můj vkus až příliš. Vyslechly jsme si všechno. To už jsme začaly být lehce nervózní pro ztracené odpoledne, a naznačily, že všechny smlouvy, co je potřeba sepsat, je zatím předčasné řešit, že uvidíme, koho si vybereme. Že jí dáme vědět.

Svéprávného člověka bychom tím dostaly z bytu. Paní měla ovšem v záloze, že jí Lucka řekla, že se přihlásila první, má tudíž na byt přednostní právo a máme jí vydat klíče. Ujistily jsme ji, že o tom, kdo s námi bude bydlet v Mílou pronajatém bytě, rozhodneme my. Což paní nebránilo, aby nám ještě desetkrát nezopakovala svoji verzi i se závěrem, že to je divné, a zpochybněním pravosti našeho přátelství, když si vzájemně nesvěříme ani to, že máme předat klíče.

V duchu jsem Lucce spílala, když mi paní řekla, že jsem jí to ráno do telefonu slíbila taky. V tu chvíli jsem věděla, že nejen jako magor vypadá. Že jím skutečně je. Nakročila jsem do chodby, abych otevřela dveře, za což jsem si vysloužila vlastnoručně vyrobené moudro, které u nás okamžitě zdomácnělo.

Kdo lže, ten utíká.

Ujistila jsem ji, že nikam neutíkám, že ji jdu vyprovodit. V tom okamžiku už jí ale úplně přepnulo. Čelem k nám, s napřaženýma rukama, kterýma máchala sem a tam, jako by čarovala, couvala ke dveřím a proklamovala. Já vím, o co tady jde. Já jsem studovala psychologii. Já vás vidím.

Stály jsme tam s Mílou vedle sebe bez hnutí, užasle ten tyjátr pozorovaly, přejíce si, abychom také věděly, co se právě děje. Bába, jak couvala, zakopla o dolní rantl mříže, co ji máme vmontovanou ve dveřích, a už byla na chodbě.

Když jsme vyrazily za ní, že jí dole odemkneme, varovala nás, ať za ní nechodíme. Míla se jí to snažila vysvětlit, já na ni zuřivě gestikulovala, ať se na to vyse. Bába za sebou pro jistotu zavřela dveře zvenčí, co kdybychom jí ty klíče nakonec přeci jen nutily. Hned jsme zamkly, a zavřely se spolu v kuchyni, která je nejhlouběji v bytě, a ten šok vstřebávaly. Byla to tak nepříjemná situace, že ještě když se večer zastavila Lucka, nejdřív jsem špehýrkou důkladně zkontrolovala celou chodbu, než jsem ji vpustila dovnitř. Za ty roky poprvé.