neděle 3. července 2022

Moc jsem se nevyspala. Večer jsem zaslechla Arthura s Barborou, jak se baví o mně. Jak jsem byla po cestě nasraná. A jak o mně Honza říkal, co jsem přeslechla, a že si vlastně Arthur asi myslí, že má pravdu. Barbora se ptala, jestli by mi to měli říct, Arthur byl toho názoru, že se do toho nemají plést, že na ně nakonec budeme naštvaní oba. Většinu noci jsem brečela a v hlavě si rozjížděla scénáře. Na to já jsem expert. Co o mně mohl říct, s čím Arthur souhlasí, a co to bude znamenat. Zrušit další okruh přátel, dostat se po vlastní ose do Prahy, dostat se konečně z Honzi. Přestěhovat se na druhý konec světa, změnit jméno a podstoupit plastiku, minimálně obličeje. I v případě našeho zítřejšího koncertu se mi začaly hlavou vířit katastrofické scénáře, a v tomhle stavu jsem na chvíli usnula.

Ráno moudřejší večera. Plán jasný. Rozhodla jsem se těmhle nepříjemnostem postavit, jako vždycky všem. Ale čím později, tím tentokrát lépe. Dokud to teplota stanu dovolí, budu si číst, a užívat samoty. Jako ta žába v hrnci s postupně se ohřívající vodou. Začala jsem se dávat do kupy, až ze mě lilo proudem, a na mlýn jsem vešla úplně zmordovaná. V milé společnosti ve stínu galerie plné Choseho obrazů jsem brzy pookřála. Už zase ve svém živlu jsem začala hledat Barboru. Honza o mně řekl, že nejsem ženská pro něho. Spadl mi kámen. Je to svým způsobem pravda. Já si stojím neochvějně za tím, že ho mám ráda, vedle toho je hození se k němu podružné. A potom, jestli je tohle rozrušilo, měli to potřebu přede mnou tutlat, nemají tušení, co mi píše a říká.

Jakmile se osobní nejasnosti rozplynuly, vzpomněla jsem si, že jsem taky manažerka Kabaretu Dr. Caligariho. Vyřešila jsem všechno, co bylo potřeba Čuňasem. A byla to radost, ten chlap je zlatíčko. Jeden z těch, před kterými jsem takhle malá, nedostižný morální vzor, ale nikdy jim to nedám najevo, protože by je to nebavilo tolik, jako mé všudypřítomné nadávky a požadavky.

Začala jsem zjišťovat, kdy asi tak páni kluci dorazí, a sledovala koncerty. Dnes už trochu zdeformovaně, abych odhadla, kolik bude lidí, jaká nálada, jak zapadneme mezi ostatní kapely. Jen Blue Betty Blues Band jsem si dala tak nějak pořádně, byl to jejich zatím nejlepší koncert, co jsem slyšela. Ale hlavně jsem všechny nadšeně upozorňovala, že večer hraje Kabaret, že se neskutečně těším, a že oni by měli taky. Vyprávěla o tom, jak nová deska předčila všechno, co bylo dosud, jak obrovsky na sobě kluci od jejího vydání zase zapracovali. Podávala informace, vířila příběhy a domlouvala koncerty. Kolik chvály se na mě za kluky sneslo.

Mně udělal velkou radost Kolja, když mi řekl, že je opravdu rád, že jsem si underground nejen nastudovala a našla, ale hlavně, že jsem se takhle aktivně zapojila. A já byla tedy dnes aktivní až radio. Ale všichni tak nějak měli radost, že mám radost. Nekazili mi to, když jsem je posílala spát, ať jsou na koncert ve formě. Ještě se mi chodili před koncertem hlásit, že už jsou vyspaní a připravení tančit a řádit.

Našeho nového bubeníka jsem viděla poprvé. Po tom trapasu s předchozím mě udivilo, že mě k němu pustí, a dokonce ho smím obejmout. Zapadne skvěle, úžasnej kluk s velkým srdcem. Chvíli jsem myslela, že na hraní dnes nedojde, že kluci přijeli se stand up výstupem, když seděli u rybníčku naproti mně všichni v řadě, a vyprávěli mi historky ze včerejšího koncertu a dnešní cesty. Smíchy jsem slzela, a držela se za namožené břicho. Ale pak začali tahat všechny ty věci z auta a přívěsu, a bylo jasné, že mají v záloze i další mimořádnost.

Mrzla jsem za mlýnem a hlídala, jak mi Honza uložil za trest po jediném nejapném fórku. Byla jsem ráda, že jsem chvíli sama a klidná. Ale jakmile měli veškerou aparaturu na pódiu, začaly mi pracovat nervy, a šla jsem si raději sednout za Blue Betty Blues Bandem odpočívajícím zaslouženě po skvěle odehraném koncertě, v kruhu společných přátel. Když začal Jeník bubnovat, vyskočila jsem z lavice, jako když do mě střelí, a řvala na Arthura anglicky, v tom jazyce jsem ještě expresivnější, protože jsem se to prostě naučila od hysterických Britů. Řvala jsem, že ten kluk je skvělej, ale jako opravdu úžasnej, a že jsem neuvěřitelně šťastná. Část koncertu jsem stála pod pódiem, část na schůdcích na pódium, natáčela videa, a upřímně se radovala, protože ten úžas, který na mě sedl s prvním bouchnutím paličky, už jsem nesetřásla. Kabaret Dr. Caligariho je lepší, než kdy dřív, a i to je teprve začátek. Stovky lidí okolo jsou z nich naprosto u vytržení, chodí mě plácat po rameni za jejich skvěle odvedenou práci, protože jsem v tu chvíli jediné dostupné rameno, které jim Kabaret nabízí.

Lidi si čas od času stěžují, že jsem přísná. To, co vidí, je ale jen stín toho, jak přísná jsem sama na sebe. Tady a teď jsem měla poprvé v životě pocit, že jsem odvedla skvělou práci. Obrovský pocit, noc, koncert. Obrovská vděčnost všem, kteří toho byli součástí, jakož i těm, co už jsou naší součástí ve vzpomínkách. Protnula jsem se s vlastním obzorem.