Magorovo Vydří 2022

sobota 2. července 2022

Vstávám velice brzy a balím všechny ty věci na kempování. Konečně je to tady. V deset vystupuji před Arthurovým domem, ke kterému z různých směrů míří lidi, co je znám spíš od vidění. Jsme všichni tak přesní, to na mě udělá dojem. Někdo ovšem spolu se stanem a hudebním nástrojem přináší informaci, že řidič bude o půl hodiny opožděn. Z toho už pocit kdoví jaký není, ale času je dost. Všichni se vydrápeme až nahoru do Arthurova bytu, kde čas plyne příjemně veselou konverzací. Ani se nenaději a vyrážíme. Cestu mi zpříjemňuje Barbora svými zážitky napříč pestrým životem. Vždycky ji tak ráda poslouchám, jako spisovatelka má opravdický dar situace pojmenovat způsobem, který jim ještě dodá na přitažlivosti.

Na cestě jsme hrozně dlouho, proti času, který mi poskytl Google. Přijíždíme do jiného Meziříčka. Tady už jsem lehce nervózní, a smutně si čtu zprávy od Tomáše, kdy dorazím, že zrovna sedí s Charliem Soukupem a povídají si. Karmelita se dožaduje jídla. Všude všechno zavřeno. Nakonec zabijeme další hodinu u rychlého občerstvení. Deset minut od mlýna, kde stejná společnosti, co provozuje stánek s mraženými, posléze smaženými blafy, vaří pořádné jídlo.

Já si nedávám nic, neb jsem bez sebe. Žasnu nad tím, že mají lidi kolem padesátky ještě energii chovat se jako umanuté rozjívené děti.

Konečně přijíždíme k mlýnu, od kterého v tu chvíli odjíždí Vejška s Charliem. Všechno je podmáčené a obsazené. Ale zbyl na nás plácek vzadu na louce u kadibudek. Vejdou se tam pohodlně všechny naše stany. I když zrovna, když si jdeme s Arthurem k autu, které by v tom blátě uvízlo, pro věci, Karmelita i o tato místa svádí tuhý boj a vítězí. Na pohled ostří hoši jsou přeci jen součástí téhle naší úžasné podzemní společnosti, a tak ustoupí, rozbijí tábořiště kousek vedle, a zvou na panáka.

Říkám si, že bude dobré počkat, až bude stát první stan, a poprosit o pomoc. V mezičase vybaluji svůj fungl nový. Prý to není dobrý nápad, vzít si jen tak z krabice před pár dny vytažený stan. Vysvětlím, že před novým jsem neměla žádný, a koupila jsem schválně ten nejjednodušší. Pohledem na telefon zjišťuji, že Tomáš mé volání o pomoc nečetl, a že za deset minut začíná první koncert. Můj srdcový Nitrocel. Neslyšet je není varianta. Během pěti minut mám stan postavený. Hodně na hulváta, ale postavený. Jestli mi do něj nateče, udělám to zítra znovu a pořádně, nic mi teď není volnější. Ale kupodivu i takhle obstál bez vady na funkčnosti přes celý festival.

Letím na Nitrocel, potkávám se s Tomíkem, zdravím se se spoustou známých. Zase jsem tohohle všeho tak ráda a vděčnou součástí. Je to jako sen, který si ani nemusíte nechat zdát, protože ho realita stonásobně převálcuje. Konečně v klidu si užívám koncerty, rozhovory s přáteli, zjišťuji, že lidi, se kterými mě svázala ta nekonečná cesta sem, jsou hrozně fajn. Můj vztah ke Karmelitě se z počáteční averze mění v zamilovanost během našeho prvního rozhovoru. Je to tak úžasná, srdečná, a empatická žena. Muže má k sobě zrovna takového. Barbora je na nervy ze Zdeňka. Být manažerkou Blue Betty Blues Bandu nemůže být jednoduché. Sobecky se v duchu tetelím blahem, protože být manažerkou Kabaretu Dr. Caligariho je za odměnu. Pozoruju, porovnávám, a dojímám se nad tím, jaký poklad mám kolem sebe, tedy zítra budu mít. Jdu se na to vyspat.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s