Po klidnějším víkendu stráveném doma, kdy jsem starosti s bytem hodila za hlavu, dospala se, vařila a četla, jsem uvítala, že zrovna na dnešní den bylo přesunuto Honzovo buskování před Knihkopcem.

Hned na úvod mi řekl, ať si sednu hezky mezi ostatní, ne bokem, jako posledně. Odmávla jsem to s konstatováním, že to se přece rozumí, že dnes už jsem přece zase úplně ve formě.

Byl to neskutečně fajn večer. Takový ten opravdovsky letní, kterých se povede jen málo, pokud to v létě jako já netlačíte na sílu, ba naopak se možná trochu stahujete z výsluní.

Skvělé prostředí, vedro na ústupu, pohodová společnost talentovaných lidí, koncert, co dotvořil atmosféru. Pro mě vzácnost, když se k Honzovi přidala Gábi.

Jen tak jsem seděla a užívala si to spolu s ostatními, když do mě začal Honza, zase vylitej, podrážděně rýpat. Jak jsem pořád utažená, a že jsem určitě v životě neudělala chybu. Řekla jsem mu, že bych mu ráda pomohla v jeho mizérii, ale neudělala. Skutečně dělám celý život v každém okamžiku nejvíc, co můžu, s tím, co je mi zrovna dostupné, tak se nemám důvod trestat. A že jsem utažená popouzí spoustu lidí. No bohužel, když jste celý život sám, a vykrýváte útoky ze všech stran, zformuje vás to tak, že s tím nechcete nic dělat, protože to potřebujete k přežití.

Vlastně se mi ulevilo, když ten rozevlátý světák, co poslední hodinu vystresovaně hlídal čas, odběhl na poslední vlak. Celkově pak byla větší pohoda, když jsme jen tak seděli pod stromy s Lukášem, Kilim a Salátem, a povídali o životě. V té krásné letní noci, co si z ní budu ty výjimečné chvíle pamatovat.