Nejen zábavou živ je člověk. Byť mi delší dobu vlastní realizace dovolovala mávnout nad kde čím v práci rukou. Jen jsem si při každém mávnutí do hlavy zasadila pár nehezkých myšlenek a scénářů, a spolu s pár průsery poslední doby, to dnes dospělo do bodu, že jsem se šla opět do Kotyho kanceláře zastávat všech utlačovaných. Tentokrát však poprvé po osmi letech bez víry, že budu opravdu vyslyšena, a věc bude rozřešena po právu.

Naštěstí se ukázalo, že se na mně jen velice podepsalo to rok a půl trvající období, co jsem k veslu pustila strach. Že Koty je pořád ten člověk, ke kterému můžu vzhlížet s respektem, a mít ho jednoduše ráda. Jak už máme za sebou takových vyjasňovaček mraky, velice rychle jsme se dobrali konstruktivního ujasnění situace, a ubezpečení, že jsme to pořád my, jen se to v tak velké firmě hůř komunikuje, a to podstatné občas zastíní momentální problémy. Zasmáli jsme se nad tím, kolik průserů už jsme ustáli, a kolik jich ještě ustojíme, objali se, a myslím, že nám to pomohlo oběma.

Já už pak jen roznesla vzkazy po firmě, a objednala dárek, který jsem cestou domů vyzvedla v Kuráži. Vybrala k němu přání, ve kterém se mimo jiné nesla omluva za to, že jsem přestávala věřit.