Beru to procházkou přes pole do Rousínova ke kadeřnici. Teplo je ještě únosné, vítr povívá, výhledy jsou krásné a plné vzpomínek. Moje nová kadeřnice, byť trochu z ruky, je přesně, v co jsem doufala. Silná osobnost, se kterou je radost povídat si, smát se. Ovládá skvěle svoje řemeslo, a nekomentuje můj svérázný přístup ke koruně vlastní krásy. Prostě to opraví, a za takový peníz, že si cestou od ní jednak dělám selfíčka, se kterými sklízím okamžitý úspěch, a spoustu legrace, ale obratem taky objednávám náušnice, které mám vyhlídnuté měsíce. Konečně jsou opět naskladněné v Kuráži, a já tak do nich neváhám vrazit, co jsem ušetřila. Jsou nazvány Lesní víla. Co na tom, že mi zatím v práci říkají proteinová vílo. Třeba se k tomu taky jednou dopracuju. Vždyť už teď jsem na půli cesty.

Začíná poprchávat, a tak se část zpáteční cesty svezu autobusem. Pospím si a přečtu knížku. Všechno krásně klape, byť musím po návratu přesunout už potvrzený koncert. Žádná velká práce, ale z principu jsem nerada nekonzistentní v některých věcech. Ale hlavně, že se to teď všechno v dobré obrátilo, mám z pánů kluků radost.