Dnešek je pro mě velmi smutným dnem. Neobejde se to bez moře slz. Odešel Libor Krejcar. Nikdy jsem nezažila mocnější výstavu, než jeho Strážce paměti. A díky mým plastickým přátelstvím jsem ho měla možnost poznat, byť krátce, i jako úžasného, milého a pokorného člověka.

Za mě je prostě blbost, že každý lidský život má stejnou hodnotu. Možná až, že každý lidský život má hodnotu. O to víc mě bolí, když zůstane prázdno po obrovském umělci a osobnosti, jako byl Libor.

Patřil mezi ty lidi, co ani lidmi nebyli, snad jakési ztělesněné dary od toho nahoře.

V poslední době se mi párkrát zdálo o jeho kočkách, o těch, jejichž prostřednictvím, v kontextu ostatní tvorby, přidal do našich životů cosi podstatné.

Slova jsou v takovém případě marnost, postrážím ho tedy aspoň po svůj čas tady v paměti.