Konečně si to sedlo, a není mi permanentně šoufl. Mé okolí to celé přijalo překvapivě dobře, podporuje mě v tom, že se sebou něco dělám, zajímá se. Jestli jsem měla strach, že budu protivná, náladu mám naopak stabilně dobrou.

Dnes mi k ní přispěly koncerty v Koletu. Tedy Honzu jsem po poslední výměně po Knihkopci moc vnímat nechtěla, a stejně byl zase ve stavu, že ani dobře neodehrál. Ale Blue Betty Blues Band bylo fajn poslouchat.

Hlavně jsem se zase ráda viděla s naší partičkou od Skaláka. Povídala si s Barborou, Karmelitou, jejím manželem, a Lukášem. Byl to tak krásný srdečný večer plný pohody, smíchu a přátelství.

Barbora si postěžovala, jak je pozice manažerky kapely nevděčná. Co všechno zařizuje, a nakonec je neviditelná. Smála jsem se, že jaký si to uděláš. Že Kabaret si řídí kluci, zatímco ze mě jsou všichni u vytržení, protože mám čas hřát se na výsluní jejich slávy. Na moji hlavu padají všechny projevy uznání, a tím, jaká jsem, že ze své podstaty nedokážu sedět tiše v koutě, už se mi stalo, že mi z festivalu napsali zdravíme známou manažerku Kabaretu Dr. Caligariho. O tom, kolik lidí ví, že jsem manažerka nejlepší kapely, co kdy kde existovala, aniž by o ní kdy slyšeli odjinud než v danou chvíli ode mě, ani nemluvím. Možná to ale nebylo vždycky takhle jednoduchý, a je za tím spousta bolesti a psychického vyčerpání, do toho trocha skutečné práce, ale výsledek je jasný. Nikdo na sebe nemusí brát role doslovně a se vším všudy, když mu tak nevyhovují.