Přijíždím do pro mě neznámého města. Mám představu o tom, jak to v pohraničí vypadá, a pocit, že tu jednou budu chtít žít. Ten jsem získala z lidí, které znám, kteří odtud pochází. Odpověď na svoji otázku dostávám prakticky okamžitě, takový to, když tam hluboko uvnitř víš, a okamžitě, jen tak z atmosféry místa potvrdíš. Zbytek týdne už jen mlžím, a upozorňuji na podružné nedostatky, jen abych popíchla. Mám prostě radost, jak hladce postupuje další z mých proměn.

Ta započala vztahovým vyhořením, po kterém následovalo pročištění vztahů. Tím jsem získala energii a prostor pro nasazení diety. Jen jsem se s ní srovnala, udělala jsem pořádek ve svých věcech, i svojí hlavě. Na všech frontách jsem pracovala velice tvrdě, a tak se nejen brzy začaly dostavovat výsledky, se kterými jsem byla spokojena, ale především jsem začala mít skutečně hluboce vyrovnaný vztah k sobě samé. Ve chvíli, kdy jsem se začala mít opravdu ráda, zcela přirozeně jsem přestala usilovat o to, aby i další lidé, kteří na začátku pročištěním vztahů prošli, teď byli podstatnou součástí mého života. Ano, uskutečnilo se neskutečné, a ze mě vymizely city k Honzovi. Roky se táhl mým životem jako červená nit. Až příliš často setkaná do červeného hadru. Kolik bolesti a frustrace, tolik inspirace v mé tvorbě, vědomostního a osobnostního růstu mi přinesl. Nevím, jestli je to stav konečný. City vymizely nevystihuje realitu, spíš jsem vůči nim otupěla, když jsem vzala úvahu všechno, co se kolem nich za ty roky napáchalo. Nevím, jestli kdy může zvládnout překročit vlastní stín, nebo jestli ho vůbec kdy vlastnil, jestli to nebyl jen příliš dlouhý stín můj. Každopádně pro tuto chvíli jsem z toho venku, a ohromena takovým zjištěním, přijíždím do pro mě neznámého města.

Přijíždím nemocná. Už v Praze jsem musela od někoho něco chytit, což ovlivní celý můj pobyt. Bude mi velice zle, budu z toho nesvá a agresivní, cestování pro mě bude namáhavé, jíst budu jen málokdy, a spát zřídka.