Dnes má konečně pršet. Těším se na to celou dobu. Na pošmourné melancholické počasí, zvuk deště, páru stoupající z lesů. Ale neprší, a tak se rozhodnu zajít konečně do vyhlášené Pikoly. Na milované cold brew a toust, ze kterého se vyklube půl metru na výšku vyhnaný rohlík. Šumperská cesta. Potom se pozvolna courám městem k obchodům, které potřebuji, a posedím v parku, ze kterého se vydávám na opravdu nečekané setkání.

Matěj ode mě odešel už dávno, z kapely začátkem roku, a tehdy se mnou také chtěl ukončit veškerou komunikaci. Pracovně jsem mu jednou napsala, osobně to dodržela, až nedávno jsem ho varovala, že přijedu, a můžeme tak na sebe narazit. Čekala jsem, že mě třeba rád uvidí, no napsal mi, ať nelezu do kaváren, a budeme v pohodě. Jestli jsem v tu chvíli nabývala pocit, že si jedu taky vyřešit něco s ním, v tu ránu bylo dořešeno.

Tak trochu jsem ještě nevěřila, že proti mně sedí. Na dvorku restaurace, jako tenkrát v Olomouci. Přes všechny ty nezpracované emoce jsem to nezvládla nejlépe. Hnusným způsobem jsem mu řekla ještě hnusnější a naprosto zbytečné věci. Ale po všech těch propovídaných hodinách bylo podstatné stejně jen to, že mám zpátky blízkého člověka. A jen doufám, že on časem dospěje k témuž. Nebo to bude prostě všechno dál doblýý. I to je ale lepší než pusto prázdno.

Večer konečně chvíli prší. A ti, co měli napsat, nenapsali. Lidi občas nemají tušení, ve kterém okamžiku mě teprve doopravdy zklamou.