Je mi bídně, a ostatním taky. Na společném chatu mísíme pojmy s dojmy, já zakládám společná tajemství, za což mě nejdřív málem vezou, ale hned nato se od srdce rozesměji rovnou na ulici. Ale fungujeme. Kluci v rodinách a na pracovištích, já vyrážím na první výlet. Do Zábřehu to přece dám. V autobuse se s hlavou v dlaních lehce lituji, že jsem si ještě ke všemu musela sednout do blízkosti někoho, z koho příšerně táhne chlast. Až při vystupování pochopím, že táhne ze mě.

Ale Zábřeh je oáza klidu a míru. Projdu město, pořídím pár fotek a bezlepkovou tortillu. Dlouhé hodiny prosedím v parku za kostelíkem. Rozhlížím se kolem sebe, čtu, píšu si s půlkou republiky o událostech posledních hodin. Lehce znervózním, když s téměř vybitým telefonem nemůžu trefit zastávku, ale nakonec všechno zvládnu. Jako vždycky.