Mé nevolnosti dosahují vrcholu, ale vzhledem k předpovědi počasí mám obavu, že dnes může být jediný den na Dlouhých stráních perfektní viditelnost, a tak vyrážím.

Lehce zazmatkuji, ale podaří se mi nasednout na lanovku. Až v této fázi si uvědomím, že se na ní vlastně docela bojím. Těch pár zbývajících kilometrů chci dát už pěšky, ale málem omdlím i na metrech k autobusu. Není čas na hrdinství, vysadí mě zatáčku pod nádrží, a i tu prošourám se slzami v očích. Vyplácí se, tohle místo má koule a výhledy jsou neskutečné.

Proplazím se po obvodu tempem, ve kterém se pohodlně zvládnu spálit. Takže červeň ve tvářích, když si beru autobus i dolů, rozhodně není stud.

Pod lanovkou do sebe rychle hrknu Kofolu a vyberu to nezávadné z burgeru, protože kdyby mi ujel autobus, na další budu čekat hodiny.