Stejně prosluněný den jako včera, přehrada, lázeňské město, oběd v Mlékárně. Jen nálada už horší. Opět sdílíme s Matějem. Verunka konečně porodila, což mě dojímá.

Znovu si pečlivě projdu plány pro zbytek roku, kvůli kterým jsem kloudně nespala. I takhle odpočinuté z odstupu mi přijde, že toho na sebe valím moc, co teprve, až udeří realita. Ale marná snaha, vyškrtnout nechci nic. Zaříkám se aspoň, že začnu opravdu až v pondělí. Ale za chvíli už vyhrožuju členům kapely zlomením lokte. Je to práce, není to práce. V porovnání s tím, co jsem si k nim vepsala do diáře pro zbytek roku, bude tohle možná má poslední zábava.

Ale jsem vděčná, že tu mám celý týden krásně, a můžu tak trávit celé dny venku.