Už od večera se ve mně slévá velmi tesknivá nálada, která občas vyhrne pár slz. Už zase jsem v rozpoložení psavém. Z hotelu odcházím poměrně brzy, a na pár posledních hodin se se svými věcmi rozložím v Pikole. Dám si snídani a píšu a píšu. Nejen tím poutám pozornost, a dostává se mi komplimentu na účes od velmi milé dámy obklopené ženskou částí její rodiny.

Naposledy se projdu městem, a veškerou mou pozornost začíná vyžadovat zpáteční cesta. Ještě si užiju, že tohle je poslední místo na světě, kde mi muži automaticky a s úsměvem pomáhají se zavazadly, a ještě mě usměrňují, že za to se přeci neděkuje, že to je samozřejmá věc. Když vyjíždíme ze Zábřehu, začíná konečně krásně silně pršet.

Doma se tak napůl vybalím, s Mílou vyměníme dojmy, a spěchám do Karlína na Burger a beer fest, kde hraje Arthur s dalšími přáteli. Pozdravím se s nimi, s pobaveným výrazem si vzpomenu, jak jsem si ze všech v Šumperku dělala legraci, že se tam jí jen rohlíky, a objednávám si další rohlík v pořadí, burger od sympaťáka z food trucku. Potom si vyberu pivo, a poslechnu koncert. Honza mi přesně ve svém stylu doporučí, abych se do Šumperku odstěhovala, že bude pokoj. Tím si uvědomím, že mu vlastně své dojmy předávat nechci. Přitakám šťastná, že to přesně za pět let udělám, a teď odcházím poslechnout si Baumaxu. Žádný pocit zadostiučinění, nebo lítost, naštvání, nic. Nic tím nesleduji, jen odcházím šťastná s výhledem na svou další cestu.

Všechno to mám trochu v mlze, je úžasné zamilovat se do sebe samé, do toho, jaké jednotlivé kroky podnikám, a představ o tom, kam jimi směřuji.