Verča jde na koncert Davida a Honzy do Liberálu. Výborně se mi to hodí, dávno jsme se chtěly vidět, Liberál mám kousek a večer volný. Souhlasím tedy, že se k nim připojím.

Od autorského čtení a pianisty nic nečekám, o to příznivěji mě překvapí. Honza nic nového nepřináší. A to nejen, co se umění týká. Cítím, že ho mám pořád ráda, o víkendu z toho ještě budu lehce rozhozená, ale taky cítím, že je to už jedno, že mé štěstí už s ním nesouvisí, a život je jinde, jak by napsal kolega Kundera.

Honza se mě ptá, jestli jsem šťastná. Ani nevzhlédnu od rozepsané zprávy pro Quida. Na obličeji se mi rozlije úsměv plný štěstí mimoděk, a tak prostě jen přitakám. Na opravdové štěstí není potřeba odpovídat, to je cítit na hony. Veru má daleko lepší vyhlídky na to své, než když jsme se viděly posledně. Velice mi chválí, jak teď vypadám, takže domů se vracím ve výborné náladě, jak si to všechno krásně sedlo.