Dnes mám špatný den. Vlastně se na něj sbíralo už v neděli, kdy jsem měla pochmurnou náladu, a ani fyzicky jsem nezvládla, než ležet a číst, nebo koukat na Poirota.

První, co na mě ráno vyletí, je otázka Verči, jestli chci vědět, s čím se jí svěřil Honza. Leknu se, že je nemocnej, tak chci. Ale dovídám se, že má teď dvě ženský naráz, dobře vaří. Konečně mi dochází, co mi všichni naznačovali, ten chlap je odpad. Já si pořád jela v hlavě toho kluka z našich začátků, přes bolest chápala, a před ostatními obhajovala. I když to zatím neumím zpracovat, přijmout, vidím jasně, jak se mé vzletné představy rozchází s realitou téhle trosky. Vtipkuji celý den o tom, jak jsem se ho za ty roky milionkrát doprošovala, aby se mnou byl, ale vařit, že kvůli tomu nezačnu, to že je otázka cti. Ale samozřejmě je mi z něj zle, z toho všeho.

Od práce mě odvádí spousta věcí, které potřebuji vyřídit. Když otevřu krabici od Bati, málem mě klepne. Dívám se na cizí objednávku. Cestou domů to řeším na prodejně.

Napadne mě zastavit se Bun bo Nam Bo, potřebuju prostor se uklidnit, uspořádat myšlenky. Předbíhám tam kluka při objednávání, za což se mu rovnou omlouvám.

Doma píšu, protože nepochopím, že kluci už jsou na pivu. Když mi to dojde, přidávám se k nim. Jirka ve mně nevinnou otázkou, kterou bych jako manažerka jeho kapely měla být schopná ustát, probudí všechna ta příkoří poslední doby. Kde budeme příští rok hrát nemám tušení. Zato si úplně přesně vybavuji všechny ty akce, kde hrát nebudeme, přes sliby, které byly dány a zapomenuty. Jak mě to kvůli klukům mrzí, tak ho za tu otázku sjedu. Dokud jsem si připadala neschopná, dalo se s tím pracovat. Ale já už si začínám připadat bezmocná.

Personál v Prašivce se k nám chová velice autenticky. V dobré náladě z faktu, že se to obešlo bez facek, se přesouváme do Barréčka. Nedá mi to, a byť mám den, jaký mám, vymezuji se proti Milanovi, z čehož je několikahodinová vyčerpávající diskuze, na jejímž konci docházíme vzájemného pochopení a názorové shody. Kluci, kteří nás nevydrželi poslouchat dlouho, hrají fotbálek. Milan zítra učí, tak se srdečně loučíme. Já odcházím hned vzápětí. Kluci zabraní do hry to ani nezpozorují. Chlápci na baru bohužel ano. Než se dočkám placení, předvádím svůj chrup, jen tak prý správně odhadnou můj věk. Z toho, že jsem něco takového beze všeho provedla, se mi vyjevuje, jak moc špatný tenhle den byl. Chlápci mi tipují o osm let méně, a jsou z toho rozmrzelí. Uklidňuji je, že do ničeho jsem nenarvala tolik, jako do rovnátek a dentální hygieny.