Rozloučením s našima klidná dovolená definitivně končí. Autobus má takovou sekeru, že kdyby ji neměl i vlak, nestihla jsem ho. Do Prahy přijíždím o hodinu později. Překračuji sushi rozdupané v uličce a ztrácím víru v lidstvo. Jak tady může něco takového studovat. Samozřejmě pod dozorem lidí, kteří už evidentně pochopili, že je méně namáhavé se snížit na neexistující úroveň a žadonit o uznání, než vychovávat.

Pracovně v první den nevím, co dřív, a ještě to prokládám vybalováním, domlouváním termínů, vyzvednutím receptu a výběrem peněz, nákupy, věšením nových závěsů, se kterými mi pomůže Míla, protože nedosáhnu. Ještě rychle peru, bavím se s Mílou o tom, co jsme na dovolených zažily, co nás teď čeká. Věším vyprané, a k objednání pizzy se dostávám o dvě hodiny poté, co jsem měla jíst. Spát jdu i tak velice brzy a vnitřně klidná. Na dovolené jsem získala silný základ. Ale na povrchu jsem vystresovaná sama sebou.