Mělo pršet. A Honza měl mít čas. Tak jsem změnila plány dne, které se pak ještě několikrát změnily samovolně.

Ráno jsem se probrala a v tu ránu měla jasno, snídaně v Pikole. Napsala jsem Matějovi, aniž bych věřila, že ho takhle narychlo seženu, že se mnou po té poslední schůzce bude chtít trávit další čas. Byla jsem neskutečně hezky překvapena, když za chvíli dosedl proti mně. Tohle setkání už nebylo tak nervózní, vyklubal se z něj mile propovídaný den. Nabídla jsem mu, ať se k nám přidá na mlýně, já totiž často neznám míru. Na Matěje už to bylo moc socializace.

Vyrazila jsem tedy sama, a k mlýnu se loudala totálně na nervy, proč nejede z opačného směru Honza, se kterým jsem tam měla dorazit. Byť mám svědomí naprosto čisté, vím taky, že mi Markéta nevěří, a byť mi tím pádem může být jedno, nechtěla jsem nakráčet k ní domů, nakonec tedy aspoň ne sama, ale přesně to se mi povedlo.

Byla jsem z té situace dost nesvá, a o to mileji překvapená, když mě hezky přivítala. Zapojili se s Nemeleme do Dní evropského dědictví, a tak jsem si s ostatními návštěvníky mohla poslechnout jak Jirkovy přednášky o místní fauně a flóře, tak Markétinu o mlýně samotném. V prodlevě mezi návštěvníky mě provedla i soukromou obytnou částí mlýna, která je úžasná a v rekonstrukci. Moc jim přeju, ať Vánoce stráví pohromadě v hotovém, a najdou tu společný klid a sílu do vší té neskutečné práce, kterou odvání.

Nakonec mě museli hodit do Šumperka, cestou na pouť s dětma. To místo, mlýn v něm usazený, i jejich energie mě nadchly. Nezapomenutelná návštěva.