Konečně přichází okamžik, kvůli kterému sem každoročně jezdím, letos už dokonce podruhé.

Na lázně je docela brzy ráno, procházím kolem hotelů, kde v nasvícených jídelnách teprve lázeňští hosté zasedají k snídani. Já už jsem vypila jak svůj protein, tak svou vitamínovou kůru, a jsem nadmíru spokojená. Mladej Stankovič mi říkal, že ráda trpím, a já ho obdivovala za mimořádný pozorovací talent.

Jsem konečně úplně klidná, užívám si procházku kolem přehrady. Pozoruju volavky, dělám si poznámky k plánu veškerých prací, které se na mě s návratem opět navalí. Fantazíruji o budoucnosti.

Je jediné místo, kde chci v tak krásném dni jíst, a tak z přehrady zamířím rovnou do Myslivny. Celý den sdílím s Matějem, i to mu dodává ten obláčkový pocit. Tady nad mandlovým frappe a toustem navíc také s Verčou. Jako by tu seděli vedle mě.

Lepší náladu už mít nemůžu, projdu trhy, jakož i celé město křížem krážem. Usmíváme se na sebe s lidmi okolo, protože jsme tady a teď spolu, nebo třeba kousek dál jen proto, že mezi námi proběhla rezavá veverka. Počasí je nádherné, lázně vpravdě nejmírumilovnější, co tu máme.

Ve starožitnictví si všechno pečlivě prohlédnu, skoro muzeum. Koupím si decentní náušničky s perlou a zirkony, jsem praktická žena.

V kapličce je frmol, a tak k němu promlouvám v plenéru.