Po celém týdnu se vracím domů z práce, vleču nákup na víkend, a mám všeho tak akorát dost.

Normálně bych si zalezla k Netflixu, který jsem si po delší době obnovila, abych si trochu vypláchla hlavu, a šla spát. Ale ne dnes. Dnes mám za úkol vydržet do deseti a vyrazit na koncert The Bladderstones. Vsázela jsem, že mě to bude otravovat, až nakonec nepůjdu, ale těším se.

A tak peru, žehlím nové látkové boxy a přeskládávám do nich své prádlo, a v deset vyrážím. Celý den prší, je zima, teď navíc i tma, ale přesto mě procházka po mostě na druhou stranu Vltavy tak nějak baví. Jazzdock najdu lehce. Koncert už je v plném proudu. Úplně by stačilo, že usadit mě pod pódium v narvaném klubu nenápadně není pro toho sympaťáka od vchodu jednoduché. Honza mu do toho hodí vidle, když mi začne z pódia mávat. Rázem mám pozornost všech. Ale jo, po těch víkendech v lese nebo doma, je tohle návrat do víru dění, který mě baví.

O pauze si dá Honza rychlé cigáro s klukama z kapely, a přijde si povídat. Asi jsem to nečekala. A nečekala jsem ani, že to na mě tak zapůsobí. Vybalí na mě dost osobní věci, a mně se uleví, že to všechno bylo porozchodový ego, že si nemyslí, že jsem úplná pí a blázen, kterému se musí bát cokoliv svěřit, protože to překroutí a napíše. Taky komplimenty od něj jsou jako žádné ze sta. Nemůžu si to odpustit a porovnávám. Jak se cítím vedle něj, a jak vedle těch ostatních. Marná sláva, podložené sebevědomí je v mezilidských vztazích vitální věc.

Koncert mě baví velice. Honza tu má samozřejmě daleko víc prostoru, než v Plasticích, a já tak slyším, o čem jsem nepochybovala, že je skvělý hudebník.

The Bladderstones byli na mém seznamu dlouho, a nemít teď v hlavě nasazeno, že odtud jednou půjdu pryč, asi bych je odkládala dál. Jsem tak ráda, že jsem zašla právě teď, vážně fajn večer po všech stránkách.

Při loučení jsme se shodli, že toho teď máme moc, ale uvidíme se v Crossu koncem měsíce. Krajina Ro, další kapela mého seznamu. Jejich deska mi v jednom těžkém životním období pomohla přímo zázračně.