Probouzím se do deštivého rána. Není mi nejlíp, a tak vynechávám snídani, a sotva odolávám pokušení zrušit svou účast na firemní akci. V tom marastu se do lesa nechce nikomu, ale docela dost se nás nakonec překoná. Překvapí mě, že máme i podobné pohnutky. Odreagovat se na chvíli od superkomplikovaného žití. S příjezdem na Konopiště žasneme, jak obrovská akce tohle sázení stromů je.

Autobus nás odveze, kam až les pustí. Potom nás čeká ještě asi dvoukilometrová veselá procházka překrásnou přírodou. Ve chvíli, kdy dorazíme na místo, přestává pršet. Na mýtině se velice rychle zorientujeme, a pod dohledem submisivních lesáků ji osázíme celou. Baví nás to neskutečně, reálná smysluplná práce. S blátem až na lopatkách si spokojeně vykračujeme zpátky, nestarajíce se, co budou dělat všechny ty odpolední skupiny, jejichž práci jsme zastali. Překřikujeme se, koho to bavilo víc. Nálada poklesne až když zjistíme, že jsme se trefili do pauzy a dlouhé desítky minut čekáme na autobus zpět.

Obzvláště ta moje jde rapidně dolů s každým dalším vynechaným jídlem. Na Konopišti je obsazena nebo uzavřena každá restaurace v dosahu parkoviště. A zatímco my holky už šílíme, Juro objeví restauraci přímo na zámku, Lukáš tam udělá rezervaci, a všichni společně ten kopec k ní prakticky vyběhneme. Ranní nevolnost a celodenní půst se mi v tomto sportovním výkonu nasčítají, ale zvládnu se neskácet a nepozvracet. Za chvíli už sedím v zámecké restauraci a šťastně se usmívám na všechny strany, až se mi v červených tvářích dělají ďolíčky. Před sebou kachnu s červeným zelím a pivko. Obhlídneme taky zámek a okolí, a zatímco ostatní střílejí ze všemožných pušek, hází sekerama, já vstřebávám tenhle výjimečný den a sdílím s Matějem své nadšení a klid v duši.

Cesta zpět je už díky únavě a zarvané Praze náročnější, ale vlastně se celou dobu smějeme.