čtvrtek 17. listopadu 2022

Pro mě velice důležitý svátek. Dávám se do pořádku, balím se na víkend, na který zítra vyrazím. Odcházím na Pavlovu vernisáž. Jsem ráda, že máme možnost si v klidu popovídat. O jeho obrazech, které boří má očekávání. Působí na mě živě, vesele, rozmanitě. Ale taky o našem psaní, kde jak publikovat. O společných známých a velkých neznámých. Nezdržím se dlouho, čeká mě ještě Kábův koncert.

Jsem neskonale vděčná, že ho zrovna dnes můžu poslouchat, vidět, to že odehraje většinu koncertu otočený do rohu před pódiem, kde stojím, je jistě náhoda. Dojímají mě o patnáct let mladší děti oblečené stylově v šusťáku a nelichotících džínách, které obsadí parket. Ale zároveň je mi smutno po Pepových Plasticích. Je mi líto, že to není kapela, kterou ti mladí zažijí. A neskutečně mě vytočí Karafiát. Jako by svou úroveň dostatečně nedemonstroval písní Stáří a Pampersky. Jako by nebylo příliš, co s těmi dalšími vytváří kolem Káby za marast. Ještě má tu drzost se v konotaci se svým textem zmínit o Vráťovi. Mám chuť na to pódium vylézt a toho chudáka sundat. Ale nakonec nevydržím ani počkat na něj po koncertě. Rozhoduji se promluvit při nejbližší příležitosti s Kábou, a vydávám se hledat cestu k domovu.

V tramvaji se mi začíná dělat zle. Nepřekvapuje mě to, jak jsem se bála vypnout, tak mě tělo vypnulo samo.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s