Ve vzduchu cítím už pár dní zimu, a s ní ruku v ruce přicházející osobní smrt. A tak se snažím všechno zásadní dokončit, abych mohla aspoň částečně opustit kdo jsem, a na jaře se do toho opět silná probudit.

Podle toho vypadá stav mých sil na konci dalšího náročného týdne, což se rozhoduji nerespektovat, a kupuji si jeden z posledních lístků na Michalovo taneční vystoupení. Chci to vidět, podpořit ho, ale už cestou vím, že jsem udělala chybu. Že jsem měla především podpořit sebe samu.

Představení je to dobré, zrovna Michalovo sólo Nenechám tě padnout ve mně vyvolá silné emoce, je to velké téma mého letošního roku, navíc skvěle ztvárněné člověkem, kterého mám ráda, a tak uroním i pár slz.

Ale otravuje mě, že se nezačíná na čas. Že je pauza. Že v hale visí příšerné obrazy. A tak hned po představení mizím domů. Nemám kapacitu na tanečníky čekat a cokoliv oslavovat. Nemám kapacitu žít.