Práce, nákupy, babi, a večer na koncert. Je mi tak akorát, abych to zvládla, víc nic.

Jsou to už roky, co jsem měla dlouhé období nemoci, takže už mě nemoc moc neděsí. Jen jsou to přesně ty roky, kdy jsme spolu byli a pak nebyli s Honzou. Takže se bojím, že mu dnes tím, jak vypadám všechno připomenu. A to nechci, po tom, jak fajn mi s ním posledně bylo.

Cross je pro mě neskutečný utrpení. Bloudím, bloudím, pak jásám, když narazím na frontmana, no jen do chvíle, kdy zjistím, že ho nesleduji do klubu, ale k šatně. Jako mohla bych zaklepat a nechat se zachránit, ale na to jsem moc já. Nakonec nacházím. S perlivou vodou si sedám nad čištění telefonu. Nic smysluplnějšího se u Půlnočního Melounu dělat nedá. Možná jen hodně svižně utíkat kamkoliv, ale jinam, ale tak víme, jak to mám se sportem. Nakonec neodolám, jdu nahrát krátké video, nad kterým se s podobně poťouchlými přáteli dlouho bavíme. Konečně přichází Honza, prohodíme pár vět, ale nějak to prostě není dobrý večer.

Koncert je taková blbě nazvučená veřejná zkouška, znám důvěrně z vlastní kapely. Ale Krajinu Ró slyším poprvé naživo a miluji ji bezvýhradně. A miluji Aničku. Je to neskutečná bytost, neskutečná osobnost. Mezi všemi těmi skvělými hudebníky mám oči jen pro ni.

Mizím bezprostředně po koncertu bez rozloučení. O své dojmy se podělím zítra přes messenger, potřebuji spánek.