Od Jazz Docku jsem tomu nedávala moc prostoru. Přeci jen jsem se letos dost posunula, a energii na co by kdyby, a na co tím myslí, už nevynakládám. Ale když jsem k sobě chtěla být upřímná, líbilo se mi, koho před sebou vidím, jak se díky němu cítím. A začalo se mi chtít dát tomu druhou šanci. Ivči jsem slíbila, že je to naposledy, že příští rok už opravdu dospěju, a pozvala ho na rande neskutečně milým způsobem.

Kruh se uzavřel, doufám že opravdu poslední urážkou. Den jsem s ní nebyla schopna jít ven, ale to bych nebyla já, kdybych se neoklepala, a nezačala ji používat jako svou mantru. Doprovázenou smíchem, ale zatím i s odleskem slz v očích, ji teď všem opakuju. Nejsem proti, ale nic od toho nečekej.

Pozvání jsem odvolala. Ne proto, že mě nachytal. Ale proto, že já budu vždycky od všeho a všech očekávat minimálně maximum, až nemožné. A v mém životě se udrží jen to, co mi bude aspoň málem plnit srdce. A to samé čekám i z druhé strany.