Regio opět mění typ vozu. Už si nevzpomínám na poslední cestu s nimi, která by byla v pořádku. Půl hodiny stojím v uličce přetopeného vlaku navlečená v zimním kabátu, protože ruce mám plné zavazadel. Doluji ze sebe klid získaný přes svátky. Své sedadlo přenechám druhému z páru, a jdu si sednou na jeho místo. Do kupé ženské části arabské rodiny, zastoupené čtyřmi generacemi plus neuvěřitelným fakanem. Steward se snažím zmírnit mé utrpení, a nekompromisně žene nejmladší ženu na její místo uprostřed věcí, jídla a odpadků, které tu nastlaly. Když odejde, ta se na mě vyjede, jestli není jedno, jestli sedím na šedesátce šestce nebo pětce. Němčinu snad používám v reálném životě poprvé, když říkám, že je to úplně jedno, usmívám se a souhlasně přikyvuji. Ani mě ta arogance, se kterou zaútočí, a demagogie toho, proč tedy v prvé řadě nesedí, kde má, kupodivu tolik nevytočí. Okamžitě si uvědomím, jak jsem vděčná za to, že jsem v rodině, škole ani práci nebyla považována za méněcennou, protože jsem žena. Že mám bezpodmínečnou svobodu pohybu a projevu. Kam jdu, tam zajímá můj názor, a frustrace tak ze mě nemusí vyhřezat takovou silou.

Cesta je čiré utrpení, všechen ten řev, bordel, chrápání, chrchlání a neustálé přesuny. Fakan mi skáče na nohy. Ale zvládnu si v tom naplánovat schůzky a napsat si s přáteli. Přichází lehká facka od Martina, už vážně nevím, co mám ještě změnit, aby se mi tohle neustále neopakovalo.

V práci je naštěstí klid. Ráda se zase shledávám s klukama, povídáme, je sranda.

Cestou domů se stavuji pro kebab u oblíbené partičky prodejců. Za chvíli chci jít zase na keto dietu, tak ať se ještě užijeme.

Doma se najím a odpadnu s neskutečnou bolestí hlavy. Když se probudím, vybalím zavazadla, a s nimi všechny ty různorodé krásné vzpomínky. Tohle byly opravdu naplněné svátky.