Není mi vůbec dobře. Vztahová rozčarování posledních dní mě emocionálně vyčerpala. Nový rok, nový začátek, na každém kroku vidím, co potřebuju udělat a vylepšit, až je toho tolik, že mě to zavalí, a já nejsem schopna začít odnikud. Do toho, byť jarem oděná je stále zima, a já si uvědomuju, že bych ani neměla tlačit na pilu, na což tedy nemám sílu tak jako tak.

A tak se zlehka rvu sama se sebou. Nejdřív přečtu poslední dva díly Turnových hájů, které mi chyběly. Čtu je vždycky moc ráda, jedním dechem, a s trochu trpkým úsměvem, protože se s vtipem a nadhledem dívají kolikrát na opravdu smutnou realitu ze zvláštního úhlu. Potom se kroutím v tom novém křesle a píšu a koukám ven, a trochu se mi uleví. No pořád si neumím představit, že se nasnídám a naláduji pračku. Natož, že se vypravím prohlédnout si sochu, jak bylo původně v plánu.

Poznámka pod čarou, pokud ti není dost dobře na to, se najíst, a postarat se o svůj víkendový úklid, nedoháněj resty jako je třeba sledování Trojúhelníku smutku, naprosto šílený film.