Hned, jak jsem vyřídila poslední důležitou věc, jsem onemocněla. Nic příjemného, měla jsem jiné plány, ale aspoň jsem si mohla dovolit pár dní ležet. A tak dnes odjíždím do Šumperka v docela dobrém stavu.

V Brně mám dost času vyřešit si základní nákupy. Cestu vlakem si užívám. Klasicky jím, čtu, nebo rozjímám s pohledem upřeným do krajiny a blízké budoucnosti.

Jsem neskutečně dojatá, když zahlédnu radniční věž. Zakrátko už se procházkou městem vydám do Pikoly, kde se ke mně za chvilku připojí Matějek s Belliskou. Matěj je nemocnej, je mi úplně jasné, jak mu musí být, a tak jsem opravdu velice vděčná, že se se mnou potkal. Co jsme pochopili, že náš vztah nemůže být klasický partnerský a uzdravili jsme všechny bolesti z toho vytanuvší, má láska k tomu klukovi roste a nezná hranic. Moc mi na něm záleží, strachuji se, aby byl v pořádku, zároveň ho zvláštním způsobem bezprostředně nepotřebuji v každodenním životě, a mám tak prostor pro sebe a všechny ty ostatní výjimečné vztahy.

Je mi smutno z loučení, ale nepoddávám se tomu. Jdu se ubytovat, pořídím zbytek věcí, a na chvíli si lehnu, než se začnu připravovat na překvapení dne.

Google mapy mi připraví v pravdě hvězdný vstup do H-clubu přes koleje a haldy bahna. Už z dálky slyším Jirkův smích, a ten výraz, když se vyloupnu z druhé strany než normální lidi, a podám mu plastové kytice, nezapomenu. Honzík s Pavlíkem jsou překvapeni neméně. Jeník je na pódiu se svou první kapelou, takže se ho dodatečně leknu, když na mě vyskočí ze zálohy. Jediný, kdo není překvapený, je Martin, ten věděl.

Poslouchám pro mě nové kapely, potkávám známé, a seznamuji se s dalšími, a jsem šťastná, že jsme spolu. Kluci odehrají neskutečně skvělý koncert. My si ho v klidu užíváme, fotíme a natáčíme, nic není víc.

Cestou si přes zimu a únavu, pokročilou ranní hodinu, fotím vánoční výzdobu. Mám z celého dne ten nejlepší pocit.