Čekám, kdy to bude v práci konečně zase normální. Dnes to ještě nehrozí. Ze šíleného zápřahu rovnou pohřeb.

Přiznávám, jsem plačka. Mám vlastní speciální vztah ke smrti. Ale ta nezvratnost a hmatatelná bolest blízkých lidí mě vždycky pohne ke krajnosti.

Na smuteční hostině si vážím toho, že svou nejbližší rodinu stále vedle sebe, a s tou vzdálenější se umíme v neštěstí takhle hezky semknout, byť naše setkání dělí vždycky dlouhá léta.

Hned po návratu si ještě zaběhnu odvolit. Další emotivní zážitek dne.

Večer pracuji a cítím, jak ze mě s příchodem víkendu všechno opadá.