Využívám toho, že jsem v centru, a jdu si k Baťovi koupit nové botky. Moje představa je, že si v nich nebudu šlapat po štěstí.

Šupu si to s nimi ke galerii, před kterou už na mě čeká Milan. Než dorazí Martin, a je zahájena vernisáž, prohlídneme všechny fotky, a objevíme i ty jeho, povedené. Petr píše, že se nají a přijde. Píšu mu, jak dlouho si myslí, že si s těma pár fotkama vystačíme. Ale nakonec se připojíme k povídání přítomných fotografů, a vyjde to tak hezky, že Petr vystřídá Milana, běžícího vstříc otcovským povinnostem.

Ještě se domlouváme na pivu, a s uzavřením galerie se tak přesouváme s Petrem a Martinem do Holešovic. Nakonec se připojí nejen Milan, ale taky Jirka, který zrovna dorazil do Prahy a dokonce zaparkoval.

Jirka mi předává vzkaz vzrůstající nenávisti od jeho ženy, láme se nám to na Valentýna, takže načasování perfektní. Martin si celý večer něco datluje do telefonu, a mě napadá, že stále naprosto nemám odhad na to, co je pro mě dobré, a tak je lepší být sama.

Kruh se uzavírá, Milan dává na stůl nohy, aby si všichni mohli prohlédnout boty, které ho málem stály odlet na dovolenou, protože jsem zrovna zdlouhavě kupovala poukázky, které mi babi chtěla dát ke svátku, když chtěl zaplatit boty a vyrazit na letiště. Já triumfálně mávám nad stolem krabicí s botama, které jsem si za ty poukázky dnes koupila.

Jinak nevím, no, moc nepiju, zato se tradičně pohádám s Milanem. Jinak rozdávám úsměvy ostatním, snažím se držet zpátky, a poté, co se nad ránem přidá brepta s přednáškou o filmech s upírama, v rámci držení se zpátky to balím, a mám se k odchodu.

Martin mi děkuje, že jsem to dala dohromady, Jirka se na mě usmívá, když říká, že to Zuzka umí. Miluju lidi, na které když se podívám, zachytím svůj nejlepší možný odraz. Jsou tolik vzácní. Uvědomuju si to, i když je mám nablízku, natož tak, když se ocitnu kdekoliv, kde podpora pro moji jinakost hapruje.

Dobrá nálada z dnešního dne mě bude provázet v dalších, daleko všednějších dnech.