Pověsit pračku

Už už jsem se radovala, že jsem z toho zase vyvázla. Psyché mám stabilní, přes Velikonoce si odpočinu, a pak doženu, v čem mě deprese zbrzdily. Především vůči kapele mám mimořádně černé svědomí. Plán jasný jako facka, jen čas běží, já pro to dělám pět set procent, tvářím se, že nevidím, že se moje snaha nikde neprojevuje, a tak mi uvnitř vzrůstá napětí a nepohoda.

Náročný pracovní den, souběžné řešení celého mého vesmíru, jakož i vesmírů jiných lidí. Návštěva u mé adoptované, ale za ty roky už jako pokrevní rodiny, mě tentokrát vyděsí zdravotními komplikacemi, které přestála, a stavem, v jakém se nachází. Doma si ještě nutně musím obarvit hlavu, protože mám svůj standard, a lidi kolem mě nejsou povinni se dívat na to, jak mi je.

Teprve, když si sednu na podnožku svého křesla, složím ruce do klína, svěsím hlavu, a rozbrečím se, že mi za chvíli dopere pračka, a já ještě musím pověsit prádlo, na což mi prostě nezbývá energie, dochází mi, že jsem ještě pořád úplně jinde, než bych si přála. A že tu energii, kterou jsem na pověšení pračky vzala na dluh, si musím začít splácet, protože ji připsali na sakra dlouhej účet.