Trhy na Heřmaňáku, splněný sen.

Věnuji teď méně pozornosti tomu, co se ode mě čeká, a více tomu, co můžu udělat pro sebe.

Bývala jsem přesně ten typ, kterému bylo pro sebe všechno škoda. A tak jsem zahrnovala pozorností a vším, co se dalo koupit a zařídit, lidi kolem sebe. Vracelo se mi to od nich zpátky, jen já si prostě neuvědomovala, že jediné potvrzení, na kterém opravdu záleží, si můžu udělit jedině já sama.

A tak si ho teď snažím zasloužit. Snažím se přicházet na to, co mi dělá radost, co je pro mě dost dobré.

Už chvíli mám v hlavě uhnízděné klidné dopoledne strávené na trzích. Krásné počasí, usměvaví milí lidé v krásném prostředí, co mají všechen čas světa, a prodávají a nakupují dobroty a kvalitní výrobky. Zvlášť poté, co pozoruju Mílu, jak spokojená se z nich vrací, odpočinutá, s taškou plnou jídla vypěstovaného a vyrobeného s láskou.

Udělalo mi tak nesmírnou radost, když mi navrhla, abych se k ní přidala. Byla to první věc, se kterou jsem se ráno v kanclu pochlubila, a ještě několikrát ji do víkendu zmínila. Něco, na co se opravdu těším.

Takový to, když si představuješ, jak bude něco probíhat, a splní se to do puntíku. Takový to, co se mi hned tak nestává, ale tentokrát se zadařilo.

Máme každá své trable, ale rveme se s nimi statečně. Možná trochu smutné a unavené hluboko uvnitř, ale náladou a přístupem k závidění. S úsměvy na rtech míříme na blízký Heřmaňák. Počasí je krásné, trhy jsou plné milých prodejců skvělého zboží. Míla mě s nimi seznamuje, je kolem toho spousta smíchu. S kafem a makovou buchtou si sedáme vprostřed náměstí. Po milionté si uvědomujeme, na jak nádherném místě žijeme. Probíráme života běh, a všechno odplouvá na vlně toho nejprostšího bytí. Chystáme se k odchodu, když se k nám přidává zelinář, a tak si skvělý čas ještě o chvíli prodloužíme. Na přetřes přichází naše přešlapy společenské, každý jsme jich způsobili dost na to, abychom se zasmáli do zásoby.

Domů se vracím vyzenovaná. Takhle budu trávit nejedno sobotní dopoledne v Praze, to jasně vidím.