Konečně holky moje, konečně Hradec Králové

V práci to už poslední dobou nebylo příjemný. Technické obtíže nebraly konce, čtvrtý měsíc roku bez dovolené si na mně vybíral svou daň, a na nervy mi lezli všichni vůkol. Ideální čas nechat je, se v tom plácat, a vyrazit na prodloužený víkend s holkama.

Okolnostem navzdory jsem tentokrát nevyrážela tak zdecimovaná, jako obvykle. Byla jsem víc přítomná, a nevyváděla.

Hned první večer nasadil laťku hodně vysoko, neb jsme nic netuše zavítaly do místní asi nejluxusnější restaurace. Copak o to, jídlo bylo vynikající, Prosecco ho skvěle doplnilo, ale málem jsem vyletěla ze svých teplákových šatů ze servilního číšníka a škrobených hostí. Štěstí, že ty šaty byly od mé oblíbené jihočeské návrhářky. A kolem mě holky, co si na nic hrát nemají zapotřebí. Jak si jednou člověk najde místo v tomhle světě, sám sebe, je složité přistupovat na pózu prázdnoty. A mě přitom stíhají drobné výbuchy nervů, ke kterým mám sklony. Ale ty tentokrát vystřídaly výbuchy veselí, ke kterým máme sklony všechny. Při večerní procházce tradičně slzíme smíchy.

Sobotní deštivé počasí využijeme na nákupy, které se pomalu dostávají z kategorie oblíbené kratochvíle těchto našich holčičích víkendů plných odpočinku. Nad zmuchlanými hadry tristní kvality a prazvláštního střihu, si neodpočineme nikdo. Vracíme se jako po bitvě. Prohrané. Ale další sluneční brýle mám, to zase jo. S recyklovanýma kovovýma obroučkama.

Pro mě naprostým highlightem naší cesty je nedělní výlet na Kuks. Krásné slunečné počasí, kouzelné prostředí, a kouzelník Milan. Přidává se k nám Lenka, kamarádka holek. A tak nás bylo pět, kdo jsme se občas neudržely, a reagovaly na podněty z prohlídky. Nesmírná legrace. Náš průvodce je vesmírný sympaťák od pohledu. Velice inteligentní vzdělaná osobnost od slova. Vedle reálií utrousí sem tam větičku s filosofickým přesahem, nezřídka ještě zaobalenou vtipem. Jsem bez sebe. V hlavě mi jedou spousty myšlenek, nechávám se jím co chvíli pošťouchnout ke vzletům mimo tento čas a prostor.

V noci se mi o Milanovi zdá. Vespolek nás to ráno pobaví. Eli se mi nediví potvrzujíc, že to byl sympaťák, a bylo na něm vidět, jak moc je chytrej. Lucka dodává, jen kdyby tak rychle nemlel. Překvapená přiznávám, že to jsem nezaregistrovala. Monča to vysvětlí, melu totiž úplně stejně.

Nakonec po příjezdu nevydržím, a děkuji mu. Zdá se být opravdu potěšen, ale tím zároveň narážíme na strop, který se tentokrát nepokouším rozrýt čelem. Lidi jako on jsou světlo, které by mělo prostupovat naše bytí skz naskrz. Naštěstí mám kolem sebe takových prosvětlovačů spousty.

Takže první máj, lásky čas, myslím začal velice poeticky, a prakticky jsme ho s Mončou dokleply pusou pod rozkvetlou třešní na soutoku Labe s Orlicí.